NeHoDa
Martina zírala zasněně na jakousi reklamu v metru a přitom se smála, jako kdyby právě vyhrála v loterii. Nohama nervózně přešlapovala na místě. Jednou rukou se držela tyče a v druhé mačkala Honzův sešit z ekonomie. Zamrazilo jí v zádech, když si to uvědomila - tiskla ho totiž tak silně, že obtiskla své prsty na obal. Povolila sevření a ponořila do svých myšlenek a představ.
Včera si jí konečně všiml jeden kluk, po kterém už od začátku semestru pokukovala. Ale ne jenom, že si jí všiml, on se k ní dokonce posadil, ba co víc, bavili se spolu. Celoupřednášku. A ji napadlo, že si od něj půjčí sešit, aby se mohli příští den nato sejít...
Podívala se na mobil, aby zkontrolovala čas - 15:38. Zhrozila se. Proč musim mít vždycky zpoždění? nadávala sama sobě v duchu. A proč zrovna teď a dneska?!
Uklidnila se představou, že až se příště na přednášce uvidí, někam ji pozve. Dají si sraz na nějakém romantickém místě a on přijde v tom svém kabátu, s pronikavýma očima a uličnickým úsměvem na rtech. Bude tak neodolatelný, že se jí podlomí kolena ... A přinese jí květiny.. políbí ji.. a budou spolu - to je jedno co. Hlavně že budou spolu. Úplně cítila tu jeho kořeněnou vůni - dýchala ji včera s radostí celou hodinu a půl; na někom by se jí určitě nelíbila, ale na něm.. na něm to bylo něco úplně jiného. Přitažlivého. Kéž by.... pomyslela si. Kéž by s e to tak stalo. Nikoho jinýho nechci. Tolik mi na něm zále-
Jakýsi odporný, o půl hlavy nižší chlap s lesklou pleškou na hlavě do ní surově ramenem strči
. Proč? Aby mohl vystoupit jako první. Ale Martinu to nerozhodilo. Nic jí teď nemohlo rozhodit. Až když si všimla povědomého názvu zastávky a zaslechla:,,....dveře se zavírají," honem se vzpamatovala a vyskočila s zděseným výrazem ve tváři ze dveří. Sice se málem přizabila, ale útěchou jí bylo, že nepřejela. Takhle snad nepříjde tak pozdě....
jakmile vyběhla z podchodu, přeběhla rovnou přes ulici (na červenou) a nastoupila do tramvaje, kde se na ni začala pro změnu tlačit nějaká paní s rozměry nadmutého hrocha. Povídala si sama se sebou a nadávala na... vlastně na všechny. Zřejmě nějaký blázen. Ale ani to Martině nevadilo. Pořád zářila štěstím. Vyzařovala tolik pozitivní energie, že si jí nešlo nevšimnout. Hned několik lidí si ji zvědavě prohlíželo, ale ona je nevnímala. Jen se dívala z okénka. nemohla se dočkat, až tramvaj zastaví. Zbývala již jen jediná zastávka!!!
Jakmile se však ocitla tramvajna jí známé křižovatce, celá ztuhla. Dokonce přestala i přešlapovat. Na přechodu před školou byla totiž sanitka. Kolem spousta lidí. A uprostřed toho zmatku záchranáři, kteří právě někoho nakládali na nosítka. Nějakého pána... asi kluka... Upustila seši. Dech se jí zastavil. To nemůže být pravda !! křičeljejí vnitřní hlas. To ne! NE!
Tramvaj zastavila. Dveře se otevřeli a lidé začali, aniž by věnovali pozornost nešťastné události opodál, vystupovat. I Martina vystoupila. Ale bála se. Tolik se bála! Ten kluk měl totiž na sobě kabát... a dlouhé tmavé vlasy mu bezvládně visely z nosítek. Stejné vlasy, jako měl Honza.
Chtěla se tam rozeběhnout, pomoct, zjistit, co se staloa zda-li se opravdu jedná o Honzu, ale nemohla. Nohy jí zdřevěnaly a nechtěly se hnout, jako kdyby zapustili kořeny do chodníku. Téměř nedýchala - hrudník se jí díky nenadálé bolesti v srdci tak svíral, že to zkrátka nešlo.
Ale pak se cosi stalo. Něco se v ní probudilo. Musela to vědět. Jestli to je on. Prostě musela. Rozeběla se...
Začala se proplétat houstnoucím davem, když tu ji zadržel jakýsi policista se slovy: ,,Slečno, dál jít nemůžete!"
,,Ale..."
,,Znáte snad toho člověka?"
,,Já.. já právě nevím.."
,,Tak odstupte," přikázal a sežehl ji přísným pohledem. V tom samémokamžiku se zabouchly i dveře od sanitky.
,,Ale...co se stalo?!"
,,Srazilo ho auto," odpověděl s předstíranou trpělivostí v hlase. Když však záhy spatřil její zděsený výraz ve tváři, dodal: ,,Nejde o nic vážného, nebojte se. Dostane se z toho."
Sanitka se za nesnesitelného zvuku sirény rozjela a zmizela za zatáčkou. Martina sklouzla pohledem k zakrvácené šále, která se válela na silnici. Ale sotva uronila první slzu, kdosi ji chytl za ruku a otočil k sobě. Byl to honza.
,,Nestalo se ti nic? Viděl jsem tě, jak se tu pereš s tím policajtem.."
Nedá se popsat, jak velký kámen spadl Martině ze srdce. Ohromně se jí ulevilo. A i když si v tu chvíli uvědomovala, co dělá, pověsila se mu kolem krku.
,,Ale nic...nic s enestalo," špitla.
,,Vypadá to ošklivě, já vím. Ale prej jde jen o zlomeninu a pár modřin.."
Ani nevěděli jak, a už stáli před školou. Honza se zničehonic odmlčel a pak řekl:
,,Ehm, je mi hloupý se teď ptát, ale večer píšu z tý ekonomie. Máme cvička.Máš pro mě ten sešit?"